Miluju děti, naplňuje mě opravduvou hrdostí jezdit po městě s kočárkem, ve kterém si brouká mé dítě. Dokonce i když pláče, i když nemůže usnout, mám ho ráda. Cítím se sním skvěle.
Až do chvíle, kdy vstoupím do kostela.
Mám opravdu tichého drobečka, v kočárku spí jako by ho dovody hodil. Ale začíná broukat, kočárek pomalu přestává zabírat na sto dva procent. A tak se někdy, zcela neplánovaně a nechtěně, stávám s Kubíkem středem pozornosti.
Nechci být sobecká matka, která odpírá věřícím radostný a blahodárný klid chrámů. Taky ho mám nesmírně ráda. Tiché adorace a tak... Ani mě nebaví být středem pozornosti, nevyhledávám to, opravdu.
Ráda bych ale řekla několik maličkostí, kterých jsem si v těhotenství a v životě s miminkem všimla.
- přednosti k sednutí v tramvaji pro těhotné platí....přednosti ve zpovědních frontách neplatí a za těhotentví jsem si (i v dosti pokročilém stádiu) všimla, že takové ženy nikoho nezajímají, škoda
- rodiče s malými dětmi jsou dost omezení v přijímání svátostí. Ani nemluvím o komplikacích v prvních měsících se vůbec dostat ke zpovědi. Rodiče s jedním čí více dětmi přeškolního věku říkávají: „Mši jsem už dlouho neprožil, jak bych chtěl." A není to otázka měsíců, ale let, zvlášť když je takových dětí víc. Aktuálně je to pro mě velká změna a docela to bolí.
- za svou kariéru věřící (od narození) jsem se setkala s jediným knězem, který by veřejně ujasnil vztah sebe a farnosti k malým dětem při mši. Škoda - jasná pravidla by dokázala pročistit i napnutá ovzduší.
Nechci se jako matka cítit v kostele trapně. Ani nechci nikoho obtěžovat. Jen bych prosila trochu té křesťanské bratrské lásky a ohleduplnosti pro všechny, kterým občas to malé stvoření při mši pláče a brouká. A obzvlášť na dětských mších, to se na mě nezlobte.
Na závěr:
znám rodiče, které
- kněz vyhodil kvůli plačícímu dítěti z kostela
- kterým spolufarnice řekly, ať už s tím malým nechodí
Myslím, že tohle není dobře. Pokud nechceme, hlavně do budoucna, vylidňovat kostely.
Ještě se nabízí model: matka dopoledne vaří, večer hlídá otec, matka na mši. Jak jsem psala výš, na vesnici trochu problém, ale i to by se dalo vyřešit. Akorát jsem měla tak nějak představu mše jako rodinné slavnosti, což tímhle mizí. Ale umravňování dětí během mše stejně mého ideálu nedosahuje :)
Ale věřím na vyrostlé děti, jednou to přijde, musí...
Pěkný článek, jako maminka dvou prcků se přidávám. Z pastoračního hlediska mi velmi pomohlo vyjádření našeho kněze - veřejně při mši, že malé děti dopředu patří a prostě někdy křičí a vztekají se,ale "my jsme dospělí, my to vydržíme, nebojte se"- říkal pan farář. Ne že bych toho zneužívala, co je moc, je moc a v případě nevyřešení situace je lépe prostor opustit :). Jinak jsem se s knězi domlouvala - předchozí nerad rozruch při kázání, odcházela jsem ven, horší varianta v kostele u rodičů - tam vadil křik při bohoslužbě oběti, takže někdy jakobychom na mši ani nebyli. Hrací prostor s 10 prckama už je jen herna... Večerní mše jednou za čas bez dětí - luxus. Jinak se nás týká vesnice, takže nějaké střídání - zvláště v případě aktivního tatínka zapojeného do kde čeho nehrozí. Jídlo a drobné hračky jsem moc neřešila, ale rázně utla kolem třetího roku - ono, když pak máte těch prcků víc, tak těžko naráz vykládat a ukazovat dvěma i více, takže super, že batole žmoulá křupku a nevyžaduje pozornost a můžete se věnovat staršímu. Za šest let, kdy takto obtěžujeme si u nás mnohá farnice na to zvykla a další maminky se přidaly. Postupně se snažíme děti zapojovat drobnými úkoly - během kázání dostávají vytištěné kartičky s tématem evangelia - než je prcek rozdá po celém kostele, je po kázání. Při Otčenáši chodí všichni k oltáři, po přijímání odnášejí drobnosti - patenu a pod. Náš sedmiletý je už samostatný ministrant, se čtyřletým si ještě trochu vztekání a problémů zažijeme, ale na obou vidím, že "ví proč, co dělají" a dělají to rádi. A nám za tu dobu v kostele přibyla řádka ministrantů - tatam jsou doby, kdy jsme se přistěhovali a byli tam dva dospělí :).
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.