Co dělají mí kamarádi a co dělám já

Jako máma na mateřské se momentálně nacházím v sociálním meziprostoru. První skupina mých kamarádů jezdí na otočku, ale i na delší čas do Berlína, Japonska, Spojených států, do El Salvadoru a pracují poblíž Londýna. Jistě ne všichni, ale značná část oněch vysokoškoláků. Někteří z nich porstě chodí do práce. Těm lidem je tak pětadvacet, ke třicítce. Někteří z nich mi při prvním těhotenství hádali, že jsem si zničila život. Mnozí nevěřili, že vůbec dostuduji. 

Ještě mi není pětadvacet. Dostudovala jsem a budu v tom pokračovat. Mám doma miminko a batole. Ráda bych řekla batolátko, ale ono to je skutečně sebevědomé a sebestředné batole se vším všudy včetně svého hlasitého "já sám, maminko!". Má to smysl, ale je to těžké. Jsem ráda, když se poklidně vypravíme do obchodu nebo k příbuzným. Ale mám taky manžela, který nás má rád. To je výhra! Taky jsem hodně cestovala. Nebyla jsem k zastavení. Ale už je to pryč, stejně jako můj starý kočárek pro panenky a plyšový medvěd.

Druhá skupina mých kamarádů jsou matky kolem pětatřiceti, které mají první, druhé nebo i čtvrté dítě. Máme si co říct, protože všechny jsme matky a většinou všechny na mateřské. Bojujeme se svou netrpělivostí, povahou svých dětí, plínkami, chronickým nedostatkem spánku a těšíme se nadějí, že se i u našich dětí jednou projeví rozum ve své plné kráse.

Mám i jiné kamarády, ale tyhle dva světy jsou tak jiné. Tak mrazivě jiné.