Život ve Španělsku očima matky

Musím říct, že se u nás máme zlatě. Naporosto zlatě, pokud jde o život mámy s malými dětmi. Jistě to má řadu šrámů, ale pokud srovnám se Španělskem, nemáme si na co stěžovat. Vedle toho tu v církvi je něco, co neumím popsat, ale je to jiné. Co je to je konkrétně?

1) Ve Španělsku neexistuje tak dlouhá mateřská, jako u nás. Mateřská se tu vyplácí 16 týdnů po porodu ve plné výši původní mzdy, pak může máma zůstat s dětmi doma, ale zadarmo. Stát nepřispívá. Takže praxe je taková, že mnoho dětí odchází kolem půl roku věku do jeslí. Když je nějaká matka velká rebelka, zůstane doma i 10 měsíců a pak využívá babičky, pokud je to možné. Kategorie "žena po mateřské dovolené" v českém slova smyslu se tu moc nevidí.

2) Školka tu není žádnou školkou v českém slova smyslu, kde si děti hrají a chodí na procházky. Od tří let, kdy se nastupuje do školky, se děti začínají učit číst a psát. Není to uzákoněno, ale je to tu tak samozřejmé, že pokud dítě nastoupí do první třídy bez znalosti čtení, psaní, sčítání a odčítání dvouciferných čísel, je považováno za opožděné. Takže děti věku mého syna (téměř 5 let) už plynule čtou... a nebo taky ne. To podle toho, jak jsou schopné.

3) Do školy a školky se chodí od devíti ráno do pěti odpoledne. S polední pauzou na oběd a siestu, kdy jsou ale děti ve škole. Mám zkušenost jen s dětmi školkového věku, nicméně tyto se v pět vrátí ze "školky" (které nejsem schopná a ochotná říkat školka...) a pak ještě doma procvičují čtení a psaní, dělají domácí úkoly. Tak do sedmi odpoledne.

4) Žijeme v hlavním městě, což je asi specifikum samo o sobě. Nicméně jsme za dobu, co chodíme na mše, ještě nepotkali scholu a ministranty, jak je známe u nás. Vlastně jsem ještě neviděla žádnou varhanici nebo varhaníka. Pokud někdo doprovází mši, pak jsou to řeholnice nebo někdo, kdo bouchá paličkou rytmus na buben. Na druhou stranu jsme se ještě nepošpanělštili a chodíme na velmi brzký termín mše - na 9:30. Rodiny prý chodí na 12, kdy my obědváme a nedaří se nám to změnit.

5) Kněží tu dětem nedávají křížky na čelo, tedy ne automaticky a sami od sebe. Když jsem se ptala na důvod jednoho z nich, řekl mi, že si to někteří rodiče nepřejí, takže to radši nedělají. To jsem doma dost dlouho rozdýchávala, protože jsem takový důvod nečekala a vůbec ho nechápu. Řekla jsem mu, že nám to tedy vůbec nevadí. A světe, div se! S úlevným výrazem na tváři našim dětem požehnal úplně běžným způsbobem.

Byla jsem překvapená při první reakci své dvouleté dcery. Čekali jsme při naší první španělské mši na eucharistii a požehnání pro ni, jako každou neděli. Když si jí kněz nevšiml, rozplakala se se slovy: "Chci křížek!" Někteří dítě pohladí po vlasech nebo se na něj usmějí, ale nežehnají. Vzhledem k tomu, že moje děti španělsky nerozumí, je požehnání jedna z mála věcí, na kterou se při liturgii opravdu těší.

Zkušenost mi tedy velí předpokládat, že místní kněží proti dětem nic nemají, ale je jim třeba individuálně dávat najevo, že očekávám požehnání pro své děti. Naučila jsem se jim to rychlým gestem naznačit. Chápou výborně. :)

6) Když jsme přišli jako nováčci do naší nejbližší farnosti, každý si nás všiml, protože jsme tam byli jediná rodina s malými dětmi. V Madridu je cca 500 kostelů a stovky farností, takže to nemáme moc daleko. Několikrát už se mi stalo, že za mnou po mši přišla nějaká dáma v letech, buď řeholnice nebo běžná žena, se slovy: "Jsme moc rádi, že tu chodíte." "To nevadí, že pláče. děti prostě pláčou, je to jejich řeč. Nemusíte s ní chodit ven." nebo "Jak dlouho zůstanete?" Od řeholnic zpravidla slýchám: "Jsme z řádu XY, bydlíme tady kousek, děláme to a to, přijďte se za námi podívat." To je skutečně pohádka. Každý den jsem vděčná, že jsme členy největší a nejstarší mezinárodní organizace na světě. :)

7) Mladí lidé tu velmi často nemají práci nebo chodí na brigády. Nezaměstnanost se ve Španělsku pohybuje kolem 17 % a i když vláda stále slibuje lepší zítřky a pracuje na nich, jsou to mladí lidé do 30 let, kteří dopady odeznívající ekonomické krize odnášejí. Bydlí často u rodičů a vlastní rodinu si nemohou dovolit.