Součástí mé současné práce je mimo jiné účast na řadě kulatých stolů a veřejných debat nejrůznějších výzkumných institucí. Je to skutečně velmi zajímavé a přesně to, co bych nazvala jako propojení příjemného s užitečným. Včera jsem se v jednom z místních institutů setkala s pane Carmelem. Pan Carmelo je důchodce. Viděli jsme se už toto pondělí na kulatém stole, kde se mluvilo o politice současného amerického prezidenta, včera opět na diskuzi o tvorbě nového zákona o klimatu.
Panu Carmelovi je výrazně přes šedesát let. Chodí v saku, má mobilní telefon s tlačítky a kromě něj ještě iPad, na kterém pročítá noviny. Je to pro něj velmi užitečná hračka, protože iPad umí zvětšovat písmenka. Včera jsme se dali do řeči. Dozvěděla jsem se, že vystudoval vysokou školu v Madridu a pracoval v bance, později jako psycholog v oblasti lidských zdrojů. Musel se prý docela otáčet, protože tehdy ve Španělsku probíhala ekonomická krize a spousta lidí přicházela o práci. Nechtěl být jedním z nich. Ptala jsem se ho: "To je normální, že místní důchodci chodí na tyhle akce?" On na to: "Jistě, podívej se kolem sebe." Pak mu říkám: "Neumím si představit svou babičku, že by tohle dělala." A on na mě: "Jasně, je tolik věcí, které člověk může dělat!" Tak jsem pokračovala: "Proč tady chodíte?" A on na mě: "Tak je potřeba mít přeled, že ano. Vědět, co se děje."
Musím říct, že mě dostal. Přesně touhle větou, která zazněla z úst velkoměstského důchodce: "Je tolik věcí, které můžu dělat!" Přijde mi to jako skvělý postoj. Zvlášť u člověka, kterého už čeká "jen" důchod a stárnutí.
V tomto je život ve velkoměstě jednodužší. Opravdu je tu spousta věcí, které člověk může dělat. Jsou tu důchodci, kteří měli možnost vystudovat vysoké školy. Jsou tu i takoví, kteří prohrabují odpadkové koše v metru. Tohle je velké město s nejrůznějšími lidmi.
Nicméně mě tento pán přivedl na následující myšlenku: Aby se starší lidé mohli účastnit společenských akcí, musí jim být dáváno najevo, že jsou zvaní. Nejen v Praze a Brně, ale všude, kde se lidé scházejí, kde se spolu baví a mluví spolu. Všude, kde mají možnost být v kontaktu s tím, co se skutečně děje. Myslím, že pak by snad na chvíli zapomněli na bolavá kolena, bolavá záda i hemeroidy.
Nikdy nezapomenu na jednu Kubánku, která roky žila v Česku, jednou mi říkala: "Víte, zdá se mi, že tady v Česku to máte nějak oddělené. Na diskotéky chodí jen mladí. U nás na nich tancují děti s prarodiči a nikomu to nepřijde divné." Pak jsem viděla, o čem mluví. Ty diskotéky totiž nejsou v klubech, ale na ulici. A opravdu na nich tancuje úplně každý, kdo chce. Bylo by fajn, kdybychom uměli tancovat spolu. :)
taky mě překvapilo, kolik starých lidí potkávám na univerzitě v San Sebastianu. a to, že je naprosto normální je mít za spolužáky. jednoho jsem si už oblíbila - jde u něj vidět, že opravdu přemýšlí nad tím, co říká. zatímco my ostatní občas plácneme, co nás zrovna napadne, každé jeho slovo je dokonale promyšlené a vždycky trefí do černého.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.