Staré křivdy? Odpusť!

Stále znovu mě překvapuje, kolik v lidech zůstává zloby, i když zranění, křivdy a útisk, které jsou důvodem té zloby, proběhly před lety, někdy i mnoha lety a někdy už si už dotčení ani nepamatují, kdy se to vlastně stalo. Tyhle stále znovu připomínané křivdy dokáží ještě po letech vyvolávat vztek a prudké emoce, staré problémy rodičů a prarodičů dokáží vrhat svůj stín i na děti a vnuky, kteří už nemají jinou možnost, než znát staré prohřešky z vyprávění. A ta mívají od skutečnosti často velmi daleko.

Setkávám se ale také s touhou mladých lidí usmiřovat své příbuzné. Protože jsou to oni, kteří často vidí banalitu, někdy značně zkreslený pohled svých rodičů a prarodičů na to, co se stalo. Někdy prostě nechápou, v čem je vlastně problém.

Nechci zlehčovat ničí rány ani křivdy, které lidé trpí kvůli rodinným vztahům, nespravedlivě rozdělenému majetku nebo pomluvám, ale chci připomenout sílu odpuštění. Sílu modlitby a svátosti smíření. Smíření s Bohem a s lidmi.

Moc jsem si tuhle zkušenost prožila, když jsem se náhodou dozvěděla o těžké nemoci svého prastrýce, se kterým jsem se viděla skutečně párkrát v životě, protože se spolu s mým dědou už dlouhá léta nebaví. Proč? Bůh ví. „Zeptej se dědy,“ říkala máma. „Je to složité,“ říkali další.

Nicméně podařilo se mi dosáhnout návštěvy mezi mým dědou a oním prastrýcem. S vidinou, že by to mohlo být poslední setkání, se sešli. Prastrýc stále žije. Žádný happy end se nekonal, ale setkání proběhlo v klidném duchu. Díky Bohu, mluvili spolu a jsou v kontaktu.

Některé křivdy dokáže odplavit smrt obviněného a odsouzeného hříšníka, někdy ani to ne. Každé neodpuštění nám ale kazí a někdy úplně krade vztahy, které by mohly být krásné. Jen kdyby…. Jen pod tou podmínkou, že vztahy postavíme výš než majetek a další pomíjivé skutečnosti. Vztahy totiž zůstávají, láska investovaná do lidí zůstává a na věčnosti nám bude k dobru.

Ráda bych v této souvislosti připomněla, že světské právo zná pojem „promlčecí doba“, která u nejtěžších trestně právních deliktů, jako je vražda nebo znásilnění, trvá 20 let, ani o den déle. Tak vida, i nevěřící již dlouho vědí, že odpuštění je přínosné, dokonce i pro slepou světskou spravedlnost.

Jsem přesvědčená, že odpuštění osvobozuje, především toho, kdo odpouští, ale stejně tak i toho, komu bylo odpuštěno. Ne zbytečně kněží nad hroby zemřelých při pohřbu vyzývají pozůstalé: „Odpusťte, máte-li kdo co proti němu.“ K čemu jsou všechny naše modlitby za duše v očistci, když je obratem svazujeme vlastním neodpuštěním?

Schopnost odpustit vypovídá taky o určité zralosti ducha, o schopnosti nechat minulost minulosti a dívat se dopředu. Dává člověku svobodu začít stavět svůj život na pěvném základě vlastní osobnosti a Boží milosti a ne na vratké ploše našich zranění. Církev nám dává možnost nechat špínu včerejška v Kristových rukou ve zpovědnici a začínat stále znovu, se sebou i s druhými. Přála bych si, abychom si my lidé nekazili život starými křivdami, aby křesťané byli těmi, kteří dokážou setřást zlobu minulosti ze svých ramen. Vůbec nemluvím o oficialitách, ale o každodenním životě v rodinách, mezi manželi, mezi sourozenci i mezi generacemi. Ježíš nám v tom může být obrovským vzorem a příkladem. Ježíš uzdravoval a uzdravuje rány lidí, odpustil svým vrahům a odpouští i nám. Tehdy, teď, hned, bez výmluv. Učme se od něj.